(Tomáš Trapl, Pavel
Polák, company)
Enjolrasi!
Skrumáž
a ruch je před Notre Damem.
Na
Rue de Bac se houfy srocujou.
Vyjdem
záhy do ulic,
tamty
zmáčknem jako nic,
jen
až dojde na alarm,
Paříž
získá znova šarm.
Hleď
bdít, ne spát,
i
snít je přepych,
teď
nastává čas pro střízlivé,
tak
páni žádné Beaujolais!
Je
tu proti nám armáda, kolos jak hrom,
a
má zbraně, co my sotva můžeme mít.
Jsou
však bitvy v nichž nastane obrat a zlom,
proti
gardě a přesile najdeme štít.
My
máme cíl!
A
oni jen pušky a žáldácký plat,
tak
proč se jich bát!
Márie,
kdes byl?
Ó
chlapče náš, jak přízrak dneska vypadáš,
co
stalo se? Mluv, poslouchám.
Marius:
Šlo
o přelud či o přízrak?
Já
před ní ztratil dech i zrak,
než
zmizela, já nevím kam.
Enjolras:
Tak
Marius nic netuší a už je v tom
až
po uši, ó náhle vidí v lásce ráj.
My
připravujem k bitvě plán,
on
přijde si jak Don Juan.
No
to je tedy ópera!
Přijde
čas, kdy se tvůj potomek začne ptát,
na
kterých bojištích, že jsi ty v roce třicet dva stál.
Těžko
pak vysvětlíš, žes byl jen neutrál,
proto
dnes hrdostí a mládím vyzbrojen
hleď
rozhodnout se sám,
co
zvolíš, noc či den.
Den,
je smích a slunce zář,
noc,
je pláč a bída tvá.
Den,
je úsvit úsvitů,
noc,
je strast, co skončit má.
Marius:
Těžko
vám vysvětlím, proč jsem stál jako v snách,
spatřil
jsem její tvář, i když v přítmí a nakrátko jen.
V
zázrak jsem nevěřil, teď ho mám na dosah,
nejsem
ten, kdo jsem byl,
a
štěstím nešťasten už nemusím se ptát,
zda
zvolit noc či den.
Den…
…
je láska, zpěv a žert.
Noc…
…
je brána k trampotám.
Den…
…
je víra, já ji mám!
Noc…
…
je půst a slůvko sám!
Enjolras:
Márie
nebuď, jak malej kluk,
snad
špatně jsi to nemyslel,
jen
hoříš pro svou mademoiselle,
Leč
kdybys pouze miloval,
no
to bys tomu hochu dal,
náš
cíl je někde výš a dál.
Den,
je dar, co vzít si máš,
noc,
je pláč a bída tvá,
den,
je boj za úsvit náš,
noc,
je strast, co skončit má.